Táborová kronika 2016:

Den první

Náš první den v Galii nešel úplně přesně podle plánu. Sice se nám podařilo se všem sejít na domluveném místě a po boku Asterixe, Panoramixe a ostatních Galů vyrazit směrem k jejich vesnici, ale nedaleko od ní nás zastavila hlídka Římanů. Nic nedbali toho, že jsme je prosili aby nás pustili dál, byli neoblomní. A tak nám nezbylo, než se pěšky proplížit mezi nimi až do vesnice. To se nám naštěstí po mnoha útrapách podařilo.

Ve vesnici nás radostně přivítali všichni ostatní Galové, v čele s Obelixem. Zbytek dne jsme potom strávili učením se nejdůležitějším galským dovednostem: rybaření, kování a "zpěvu". Večer jsme utahaní padli do našich luxusních vesnických příbytků, a spali jako zabití až do rána.

Den druhý

Ráno nás čekalo překvapení. Vesničtí kováři, rybáři a bard si nás rozdělili do skupin podle toho, pro jaké řemeslo jsme včera ukázali vlohy. Zrodily se tak oddíly Kovotepix, Rybolapix a Antisymfonix. Kovotepix nám bude vyrábět nástroje a zbraně, Rybolapix nás bude sytit místními rybami a Antisymfonix nám poleze na nervy svými pokusy o hudbu. Dokonalá spolupráce.

Odpoledne ale došlo k tragédii. Zatímco jsme házeli kamením po zatoulaném římském vojákovi, omylem jsme jednou zasáhli druida Panoramixe do hlavy. Když se probral, ukázalo se, že úplně ztratil paměť. Naše pokusy vrátit mu ji bohužel nezafungovaly. Snad si brzy vzpomene alespoň na recept lektvaru síly, bez kterého nemáme proti římským legiím šanci.

Večer jsme chtěli uspořádat rožnění kance nad ohněm, ale Tutatis na nás seslal průtrž mračen. Ta nás zahnala do postelí brzy. Snad budeme mít větší štěstí zítra.

Den třetí

Snahy o navrácení paměti druida Panoramixe jsme už vzdali. Pokud si na recept na kouzelný lektvar nevzpomněl doteď, už si asi nevzpomene nikdy. Rozhodli jsme se proto sami začít experimentovat s recepty v jeho almanachu lektvarů. Bohužel u nich není uvedeno co přesně způsobují, a tak je budeme muset vyzkoušet sami na sobě.

Jeden z lektvarů, které jsme večer uvařili, nám způsobil pomatení a museli jsme tak spát na posteli spolubydlícího. Další v nás vzbudil neodolatelnou touhu zpracovávat obrovské množství dřeva na topení. Pokud to tak půjde dál, upracujeme se k smrti, než objevíme ten správný recept.

Večer jsme už konečně mohli zapálit hranici, když se Tutatis umoudřil a odměnil nás jasnou oblohou. A pak už vzhůru do postelí (i když ne svých vlastních).

Den čtvrtý

Dnes nás navštívil nečekaný host. Egypťan Numérobis přinesl zprávu od samotné královny Kleopatry. V ní nás požádala, abychom použili svůj pověstný galský důvtip a sílu a pomohli jí postavit palác, před kterým by samotný Caesar pukl závistí.

Kouzelný lektvar už nám sice došel a Panoramix stále neumí namíchat nový, ale souhlasili jsme. Jde přece o prestiž vesnice. Cestou nás málem sežrali nilští krokodýli, zabloudili jsme v pyramidě, luštili hieroglyfy a málem si strhali záda při samotné stavbě. Prostě, bylo to velké dobrodružství.

Nakonec nás Kleopatra odměnila sladkou hostinou jakou svět neviděl. Tuhle egyptskou specialitu, jakési "palačinky", musíme přivézt i k nám do Galie.

Den pátý

Do vesnice zavítal na návštěvu (nebo spíš na inspekci) strýček našeho náčelníka, Historix. Historix je proslulý svou láskou ke galským tradicím, pořádku ve vesnici a příležitostnému bití Římanů. Naneštěstí pro nás, v těch prvních dvou zrovna nevynikáme. Takže jsme museli na sobě a vesnici zapracovat.

Po očistě vlastních těl v našich lázních jsme vyhnali škůdce z našich záhonků s kouzelnými bylinkami. Nebylo to snadné, a pár brouků jsme při tom asi i spolkli, ale nakonec se to podařilo. Historix si naše záhonky velmi pochvaloval.

Bohužel se zdá, že všechno ostatní v naší vesnici se mu nelíbí. Dokonce ani večerní turnaj v tradičních galských disciplínách (například v konzumaci divočáka na čas nebo fackování rybou) ho neobměkčil, a tak trvá na tom, že v naší vesnici zůstane tak dlouho, dokud nás všemu správně nenaučí. Musíme se ho nějak zbavit...

Den šestý

Dnes panovalo úporné vedro, a tak jsme rádi přijali pozvání sousední vesnice Letohradu k prohlídce jejich lázní. Když už jsme tam byli, využili jsme výpravu k politické agitaci. Sbírali jsme podpisy na petice. Například za čerstvou dodávku Římanů (ti současní jsou už dost opotřebovaní), případně za dietní kance pro Obelixe. Podpisů jsme nasbírali mnoho, tak se snad brzy začne něco dít.

Nakonec jsme se i do slibovaných lázní dostali a mohli se pořádně před cestou domů ochladit.

Den sedmý

Je tu pátek a s ním i spojený každotýdenní hon na divočáky a večerní hostina. Tradičně jsme se vypravili do hlubokých hvozdů okolo naší vesnice a začali s lovem. Brzy už se naše vozy zaplnily skolenými divočáky a my jsme se mohli vítězně vrátit zpět do vesnice.

Večer potom následoval velký oheň a hodování na nachytaných selátkách a divočácích. Před ulehnutím nás ještě čekala stezka odvahy, kdy jsme se sami museli vydat do hluboké kančí nory a tam čelit svému strachu. Všichni jsme samozřejmě uspěli, jak se na správné Galy sluší.

Den osmý

V Římě se dnes pořádají Olympijské hry. Bohužel se ale Římská říše rozkládá přes celý známý svět, a tak není žádný jiný národ, který by Římané mohli ke sportovnímu klání vyzvat. Tedy skoro žádný. Naše vzpurná vesnice je poslední nezávislá osada. Caesar nám tak nabídl dočasné příměří, abychom se také mohli zúčastnit.

My jsme samozřejmě přijali, nevynecháme žádnou příležitost Římany zesměšnit. Utkali jsme se mimo jiné v tradiční přehazované a vybíjené, ve kterých jsme Římské sportovce hravě porazili. Ti si to ale nenechali líbit, a tak v nestřežené chvíli unesli naše nejlepší sportovce, poschovávali je v okolních hvozdech a pečlivě je střežili. Nebyli bychom to ale my Galové, kdybychom na ně nedokázali vyzrát a naše kamarády osvobodit.

Abychom mohli pořádně oslavit naše vítězství, zavítal k nám večer putovní hostinec McDruid´s. Tam mohl každý sportovec sníst co hrdlo ráčí. Není asi nutné zdůrazňovat, že jsme celou kuchyni vyjedli.

Den devátý

Ráno nás všechny zaskočil vikingský posel, který se nepozorovaně dokázal proplížit do naší vesnice. Zpráva, kterou přinesl, rozhodně nebyla dobrá. Ukázalo se, že Obelix, o kterém jsme se domnívali, že se posledních několik dní toulá po lesích a pátrá po obzvlášť libovém kanci, ve skutečnosti upadl do zajetí Vikingů. Ti po nás teď chtěli výkupné za jeho propuštění, a to celý milion sestercií. Jindy bychom se s nimi nebavili a pro Obelixe bychom si prostě došli, ale teď bez kouzelného lektvaru bohužel nemůžeme riskovat boj.

Nezbývalo než si peníze vydělat. Začali jsme obchodovat s okolními osadami i městy. I když nám naše snažení Římané komplikovali co jim síly stačily, nakonec jsme uspěli. Především díky Kovotepixu a hlavně Ondrovi (který sám nashromáždil skoro 400 000 sestercií) se nám podařilo vydělat dost peněz. Výkupné tedy máme, zítra ho s Vikingy vyměníme za Obelixe.

Večer se ještě přihodilo něco zvláštního. Když Rybolapix vařil kouzelný lektvar, něco se asi nepovedlo a lektvar po vypití neměl žádný viditelný účinek. To je skutečně podivné, nic takového se nikdy předtím nestalo...

Den desátý

Tak včerejší lektvar nakonec přeci jen účinek měl. Jen trvalo do rána, než se projevil. Když jsme se vzbudili, zjistili jsme, že z našich stařešinů se stali obyčejní vesničané a z některých vesničanů byli naopak stařešinové. Tento účinek zasáhl Elišku, Edu, Sašu, Ondru, Julču, Marušku, Kikinu a Káju. Ti všichni měli celé dnešní dění ve vesnici na povel.

Pod jejich vedením nás čekal zdánlivě jednoduchý úkol: vykoupit Obelixe. Jenže jak už to tak bývá, nic není tak snadné jak to zprvu vypadá. Nejdřív po nás Vikingové chtěli abychom pro jejich potěšení spolu bojovali a ukázali, který z cechů je nejsilnější. Když jsme jim v tom vyhověli, ukázalo se, že mezitím potají prodali Obelixe Římanům. Vikingům, zdá se, není radno věřit. Kdo by to byl tušil...

S Římany si ale poradit dovedeme. Máme v tom dlouholetou praxi. Probít se skrz několik linií jejich obrany pro nás byla hračka, stejně jako utéct s Obelixem dřív než hlavní římská armáda vůbec zjistila co se děje. Sice za námi poslali několik oddílů vojáků, ale těm jsme se jednoduše vyhnuli. Vítej doma, Obelixi.

Večer po ulehnutí vypršel účinek kouzelného lektvaru a vláda nad vesnicí se zas vrátila do rukou stařešinů. Nutno ale uznat, že během dneška rozhodně vesnice nijak nestrádala. Ba naopak, naši dočasní stařešinové ukázali, že poradit si se všemi nástrahami rozhodně dovedou.

Den jedenáctý

Dnes se ti nejstarší z nás vypravili na dalekou, dvoudenní výpravu. Jejich cílem je prozkoumat vzdálené kraje a přinést zpět některé vzácné přísady, které budeme potřebovat do našich kouzelných lektvarů. Držíme jim palce, ať se to podaří a snad se všichni ve zdraví vrátí.

Mezitím nás ostatní v táboře navštívil exotický host. Až z dalekého Orientu k nám přiletěl čaroděj na létajícím koberci. My Galové jsme nikdy nic takového neviděli, tak si určitě dovedete představit, jaké pozdvižení tato návštěva způsobila.

Čaroděj nám vysvětlil, že ho k nám vyslal sám sultán. Jeho země už dlouhé měsíce trpí obrovským suchem a nezdá se, že by mělo někdy brzy zapršet. Doslechl se ale o galské vesnici, kde žije bard, který spustí déšť pokaždé, když začne zpívat. Určitě tím myslel našeho Trubadixe, popis na něho seděl perfektně. No a protože jsme během výpravy nejstarších nechtěli jen sedět na zadku a čekat na jejich návrat, rozhodli jsme se vypravit se sultánovi na pomoc.

První problém ale byl vůbec se do Orientu dostat. Kouzelníkův létající koberec by nás všechny rozhodně neunesl, zvolili jsme proto cestu lodí. K tomu jsme ale museli odpovídající flotilu teprve postavit. Na nic jsme nečekali a pustili se do tvrdé práce. No a než zapadlo slunce, vyplouvali jsme na dalekou plavbu. Zítra snad doplujeme do cíle.

Den dvanáctý

Dnešek se nesl ve znamení putování. Starší večer úspěšně završili svou dlouhou cestu za exotickými surovinami. Mladší se zas vypravili do nedalekého Žamberka, kde je ani vytrvalý déšť nedokázal vyhnat z místních galských lázní. Večer jsme se všichni šťastně sešli ve vesnici a brzy jsme vysílením usnuli jako když nás do vody hodí.

Den třináctý

Dnes jsme se vypravili do nedaleké Británie, navštívit Asterixova bratrance Antiklimaxe. Antiklimax v Británii vede vesnici, která podobně jako ta naše stále jako jediná v celé zemi odolává Římanům. Antiklimax si postěžoval že se mu nedostává lektvaru. My ho sice sami také nemáme, ale víme, že i pokud si jeho Galové budou pouze myslet že lektvar vypili, tak Římany přemůžou snadno.

Takže jsme trávili velmi zvláštní den v Británii přípravou falešného lektvaru síly. Při tom jsme se bavili hraním ragby, učením se místnímu zvláštnímu jazyku a nebo třeba neustálým pitím čaje. Zvlášť v pět hodin se rozjelo úplné čajové šílenství.

Nakonec jsme místním Galům lektvar slavně předali. Po tom už nezbývalo než se vypravit domů a chystat se na zítřek. Proslýchá se totiž že Caesar snad něco chystá...

Den čtrnáctý

Caesar se prý konečně doslechl že nám došel kouzelný lektvar. To mu dodalo odvahu, sešikoval své legie a vytáhl na naši vesnici. Už nám nezbývalo moc času než nás s celou svou armádou obklíčí, a tak jsme museli jednat rychle. Panoramix si sice stále nemohl vzpomenout na recept kouzelného lektvaru, naštěstí má ale velkou rodinu a každý z jeho osmi bratranců zná kousek formule. Už jsme snad dost zkušení ve vaření lektvarů, abychom i tento nejnáročnější dokázali správně namíchat.

Shánění kompletního receptu nám zabralo většinu dne, takže když jsme se konečně vrátili do vesnice, už se před ní pomalu šikovaly římské legie pod velením samotného Caesara. Neměli jsme času nazbyt. Rychle jsme uvařili kouzelný lektvar a Panoramix dal všem ochutnat. Samozřejmě kromě Obelixe, který do lektvaru spadl jako malý a sám tak vládl obrovskou silou.

Posílení lektvarem jsme se vyřítili na Římany. Bitva to byla krátká a na jejím konci jsme viděli jen zadek Caesarova koně, jak překotně prchal vstříc zapadajícímu slunci. Určitě si to pořádně rozmyslí, než zas příště zkusí bojovat s naší vesnicí.

Večer náčelník Majestatix uspořádal velkou oslavu, kde ocenil všechny cechy za jejich pomoc při obraně vesnice. Pak už jsme jen zpívali dlouho do noci než se nám zavřela víčka a náš poslední společný večer skončil.

Den patnáctý

Hned po ránu nás náčelník překvapil turnajem ve fackování rybou, který nám rozproudil krev. Bylo to třeba, protože nás čekala skutečně těžká dřina. Museli jsme rozebrat a uklidit naše dočasné chatrče a pomoci připravit celou vesnici na blížící se zimu. Pracovali jsme v potu tváře, všichni přiložili ruku k dílu a brzy bylo hotovo.

Teď už jsme mohli nasednout do připraveného povozu a odjet domů. Měli jsme radost, že jsme pomohli ochránit galskou vesnici před Římany. To nebyl nijak snadný úkol. Na druhou stranu jsme při odjezdu cítili i trochu smutku. Přeci jen jsme tu zažili spoustu dobrodružství a našli si hodně nových kamarádů. Ale dá-li Tutatis, třeba se tu zas za rok všichni znovu sejdeme.