Táborová kronika 2015:

Den první: Neočekávaný dýchánek

Konečně nastal čas kdy začínáme dlouho plánovanou výpravu k Osamělé hoře. V tomto kdysi velkolepém a nesmírně bohatém trpasličím království teď řádí drak Šmak. Ten vyhnal trpaslíky z jejich domova a zabral si všechno zlato pro sebe. Ale teď je řada na nás, abychom se mu pomstili a nadobro ho vyhnali pryč.

Čaroděj Gandalf nás všechny svolal k jeho dobrému příteli, hobitu panu Sáčkovi. Tam jsme rokovali o přípravách na cestu, když jsme zjistili že jsme se omylem nasáčkovali k bratranci našeho pana Sáčka. Po tomto trapném omylu (Gandalf už není nejmladší a chybička se občas vloudí) jsme osedlali naše poníky a vyjeli za pravým panem Sáčkem do Kraje.

Večer nás pan Sáček srdečně uvítal, i když zřejmě neočekával tak početnou výpravu. Naštěstí jeho nora je rozlehlá a nachází se v ní dostatek malých dvojmístných ložnic, tak jsme mohli v pohodlí složit hlavu a těšit se na zítřek.

Den druhý: Lov zásob a ochočování poníků

Než jsme vyrazili na dlouhou a vysilující cestu, museli jsme samozřejmě nalovit zásoby abychom netrpěli hladem. Naštěstí pan Sáček bydlí v kraji bohatém na zvěř, takže než se slunko přehouplo k obzoru měli jsme spižírny plné masa a ryb. Tím ale přípravy neskončily, ještě bylo třeba obstarat dost poníků kteří nás ponesou na naší cestě.

Pochytání a ochočení poníků bylo otázkou okamžiku, takže jsme ještě před západem slunce mohli vyrazit na cestu. Rozloučili jsme se s panem Sáčkem a vyjeli vstříc dalším dobrodružstvím.

Den třetí: Zlobři

Po dopolední vyjížďce na našich ponících se stala velmi nemilá věc. Když jsme byli mimo tábořiště, do našich stájí se vloupali zlobři a poníky nám ukradli. Zlobři jsou světově proslavení svou kuchyní postavenou na mase z poníků, proto nám bylo jasné že musíme rychle zasáhnout než bude pozdě.

Opatrným průzkumem se nám podařilo zjistit kde se zlobři utábořili, bohužel nás bylo příliš málo na to abychom je přemohli silou. Chytře jsme si počkali na západ slunce, a pod rouškou tmy jsme se proplížili mezi zlobry a poníky si odvedli zpět. Zlobři se samozřejmě rozzuřili, když zjistili že jejich večeře je pryč. Několik z nich se za námi vrhlo aby se na nás posadili a tak nás rozmačkali, naštěstí je ale Gandalf dokázal začarovat a proměnit v kámen.

Poníci jsou už v bezpečí, ale jistě si ještě dlouho budou pamatovat pohled na bublající zlobří kotle.

Den čtvrtý: Zajati skřety

Dnes nás čekal přechod vysokých a zrádných hor. Po náročném výstupu ale přišla silná bouře a zahnala nás do blízké jeskyně. Tam by se pan sáček jistě utopil, kdybychom ho nezachránili a nedotáhli do suché části jeskyně. Co jsme ale netušili bylo, že jsme vlezli do obrovského skřetího království rozprostírajícího se v tunelech pod celým pohořím. Skřeti nás rychle obklíčili a zajali.

Skřetí král naštěstí poznal že nejsme jen tak někdo, ale skuteční dobrodruzi a ošlehaní válečníci. Nepopravil nás tedy hned (k velké nelibosti většiny skřetů), ale místo toho nás nechá otročit v jeho říši. Snad se nám podaří se osvobodit dřív než zemřeme vysílením.

Den pátý: Výprava do hlubin skřetí říše

Ráno se nám naštěstí naskytla výborná příležitost k útěku našim skřetím věznitelům, kterou jsme samozřejmě využili. Dál už nás čekala dlouhá pouť nekonečnými a spletitými chodbami a tunely obrovské skřetí říše.

Cestou jsme se vyhýbali početným skřetím hlídkám, až jsme došli k podzemnímu jezeru. U jeho chladných vod jsme odpočívali velkou část dne, než jsme se vypravili dál bloudit.

Den šestý: Stále bloudíme

Postupně se propracováváme stále hlouběji. Už se asi trochu vzdalujeme od srdce skřetí říše, protože hlídky skřetů jsou stále méně početné a časté. I když jsou nebezpeční, už se jim umíme snadno vyhnout. To ale nijak neubírá našim problémům, protože jsme stále beznadějně ztraceni.

Pro povzbuzení morálky jsme se rozhodli uspořádat turnaj v přehazované, oblíbené to trpasličí hře. Všichni bojovali srdnatě a statečně, nakonec ale zvítězil Shathiss. Tím to ale neskončilo, protože nás náhle přepadla skupina skřetů. Naštěstí se ukázalo že je to mistrovské skřetí družstvo, a chtějí nás vyzvat k zápasu v přehazované. Po několika zápasech uznali že porazit nás nebude nijak snadné a poraženě odešli.

Den sedmý: Hádanky ve tmě

Dnes jsme po ránu zahlédli zvláštní shrbenou vyhublou postavu, která se plížila stíny kolem nás. Byl to Glum. Glum býval kdysi hobit, ale nyní se straní všech lidí a ukrývá se v nejhlubších chodbách skřetí říše. I samotní skřeti se bojí do těchto končin vkročit ze strachu z Gluma.

My jsme se s ním však chtěli setkat, protože Glum zná cestu ven. Bez jeho pomoci bychom jistě bloudili donekonečna. Glum je však velmi plachý. Museli jsme se k němu vydat po jednom a v noci, abychom ho nevyplašili. Naštěstí se nám podařilo ho po hádankové soutěži přesvědčit aby nám cestu poradil. Zítra se jí vypravíme a snad po dlouhé době zas spatříme denní světlo.

Den osmý: Konečně venku

Poslední překážku před svobodou, skřetí hlídku strážící klíče k hlavní bráně, jsme hladce překonali a už se před námi otevřel dlouho očekávaný pohled na nebe. Neměli jsme však mnoho času na rozjímání a oslavy, protože skřeti nám už byli v patách.

Schovali jsme se jim na vysoký strom, ale vychytralí skřeti pod ním založili oheň a za zpěvu táborákových písní čekali až shoříme na uhel. Na poslední chvíli nás zachránilo prolétající hejno orlů a odneslo nás do bezpečí, daleko za dosah skřetů. Uf, málem bylo po nás...

Den devátý: Temný hvozd

Let s orly byl dlouhý a museli jsme se pevně držet, nakonec jsme ale i tuto zkoušku v pořádku přečkali. Přistáli jsme o hodný kus blíž k Osamělé hoře. V cestě nám však stál Temný Hvozd, a to znamenalo problémy. V temném hvozdu nejen straší, ale také tam řádí obří pavouci a další nestvůry. Neměli jsme však na výběr a opatrně se vydali do jeho nitra.

Den desátý: Velká výprava

Rozhodli jsme se rozdělit se na dvě skupiny, abychom probloudili Temným hvozdem rychleji. Ti větší a silnější z nás vyrazili vlevo, zatímco ostatní šli doprava. Jak se ukázalo, druhá skupina byla při výběru cesty šťastnější, a tak dokázala vybloudit z nejhustšího lesa jako první.

První skupina byla nucena po dlouhém putování přenocovat v lesích. Noc to byla strašidelná a pravidelně sužovaná lijáky, ale nakonec ji naši přátelé přečkali v pořádku. Snad budou zítra úspěšnější a podaří se jim vybloudit také.

Den jedenáctý: Šťastné shledání

Ráno nebylo ani stopy po našich druzích, kteří byli stále uvízlí v neprostupných houštinách Temného hvozdu. Už jsme se vzdávali naděje, když jsme zaslechli šramot přicházejících kroků. Málem jsme se už chystali jim radostně vyrazit v ústrety, když se ukázalo že to nejsou naši přátelé ale zatoulaná tlupa skřetů lačnící po krvi!

Snažili jsme se rozutéct a poschovávat, ale skřeti nás snadno našli, zajali a některé s nás i ošklivě zranili. To můžete vidět na přiložených obrázcích. Naštěstí, právě když se skřeti hádali koho z nás slupnou jako prvního, dorazila za bojového ryku naše ztracená skupina. Společně jsme skřety po lítém boji pobili.

Tak jsme zas spolu a zítra nás čeká další kus cesty k Osamělé hoře, ke které jsme stále blíž. Když to hustý les dovolí, občas ji zahlédneme jak se hrozivě tyčí nad obzorem.

Den dvanáctý: Audience u krále elfů

Elfí stezka, kterou jsme se rozhodli následovat skrz Temný hvozd, se ukázala být velmi zrádná. Na jednu stranu jsme na ní byli v bezpečí před hrůzami číhajícími v neprostupných houštinách kolem, ale kvůli vlastní nepozornosti jsme došli přímo na palouk kde se zrovna odehrávala elfí slavnost. Pro změnu jsme byli opět zajati a uvězněni.

Naštěstí je elfí král velkým milovníkem divadla a hudby, a tak nám dal šanci obměkčit jeho srdce uměleckým vystoupením našich družin. Ukázalo se ale že se mu naše představení líbila až příliš, protože se rozhodl nás uvěznit nadobro a nechat se bavit našimi dalšími výstupy.

To jsme ale nemohli dovolit, a proto jsme v noci v nestřeženém okamžiku uprchli skrz elfí latrínu. Cesta to nebyla příjemná, ale žádného elfa by ani ve snu nenapadlo nás tudy pronásledovat. Uvidíme kam nás stoka zítra vyplaví.

Den třináctý: Jezerní město

Elfí stoka nás vychrstla přímo uprostřed Jezerního města pod Horou, na ranním tržišti plném lahodných pochutin. Protože jsme naposledy jedli už dávno, využili jsme této příležitosti a za drobné služby pro trhovce jsme si obstarali dost jídla k snědku.

Zbytek dne jsme strávili v Jezerním městě doplňováním dalších důležitých zásob a připravováním se na cestu k Hoře, která teď už čněla jen pár mil od nás. K večeři nás pohostil nový restaurant McBilbo, právě otevíraný panem Sáčkem a Gandalfem ve městě. Po ochutnání všech vybraných specialit se nám šlo spát krásně.

Den čtrnáctý: Drak Šmak

Ranní cesta k Hoře se ukázala být o hodně víc vysilující než jsme čekali, ale díky odvaze všech členů výpravy a včerejšímu doplnění sil jsme ji úspěšně zvládli. Do Osamělé hory jsme pronikli tajným vchodem, který se otevírá jen jednou za rok. Při prozkoumávání tunelů pod Horou jsme našli mnoho černých šípů. Bez nich bychom proti drakovi neměli nejmenší šanci.

Draka jsme nalezli v pokladnici, a překvapivě snadno ho přemohli. Nečekali jsme že se nám podaří zvítězit tak jednoduše. Nicméně drak byl mrtev, a Království pod horou patřilo opět trpaslíkům. Ti se nám bohatě odměnili z pokladnice, a tak nikdo z nás neodešel s prázdnou.

Když jsme se ale pomalu chystali k zaslouženému odpočinku, ozvala se hromová rána a skutečný drak Šmak zaútočil. Před tím jsme zřejmě zabili jen nějakého nicotného dráčka který se tu náhodou objevil, protože opravdový drak byl obrovský a šlehal plameny desítky sáhů daleko. Naštěstí nám ještě nějaké černé šípy zbyly, a tak jsme i Šmaka nakonec porazili.

Ke spánku jsme se uložili opatrně, napůl očekávajíc ještě nějaké překvapení. Žádné ale nepřišlo, a my spali jako v peřince.

Den patnáctý: Zpáteční cesta

Drak byl mrtev a království dobyto zpět, takže nemělo cenu dál okounět. Srdečně jsme se rozloučili s trpaslíky a vydali se na dlouhou cestu zpět. Ta už byla o poznání bezpečnější a klidnější než cesta k Hoře. V Hobitíně nás přivítal nadšený dav, který se už doslechl o našich hrdinských skutcích a nemohl se dočkat až všem budeme vyprávět o zážitcích a nebezpečenstvích z naší dlouhé cesty.

Rozešli jsme se tedy do svých domovů, alespoň než se zas vypravíme na další dobrodružství. To jistě nebude trvat dlouho.