Táborová kronika 2011:

Amerika, země zaslíbená

Sláva, jsme v "New Yorku"! Poté co nás Abe Lincoln poctil návštěvou až v Liverpoolu (to od něj bylo vážně milé gesto!) jsme se vydali na dlouhou cestu do země zaslíbené.

Plavba proběhla celkem poklidně, až na pár odcizených svačin..."maďarská posádka" na lodi asi už dlouho nejedla...Něco nám stále vykládali, ale nikdo jim nerozuměl. To ale nic nebylo. Po dvoudenním putování jsme konečně dorazili do Ameriky. Ale to papírování, co nas pak čekalo...no hrůza. Každý z nás si musel opatřit pas. Ten jsme ale dostali až když jsme prokázali, že umíme anglicky, že jsme fyzicky i psychicky způsobilí a že máme předepsané uniformy. NO... někteří měli na mále, ale nakonec prošli všichni!

A pak shánět práci. Měli jsme vážně štěstí. V New Yorku jsme akorát narazili na dva chlapíky a jednu dámu, kteří se z všelijakých důvodů rozhodli každý zvlášť postavit železnici napříč Amerikou. Reagovali tak na Lincolnovu výzvu. Takže jsme teď všichni zaměstnanci tří velkých stavařských společností a soupeříme mezi sebou, kdo s železnicí dojede na západ jako první! Tak nám držte palce!

Materiál na stavbu

Je tu první den a stavba železnice začíná. Tedy vlastně ještě úplně ne, nejdříve musíme sehnat materiál a proviant! Proto se vydáváme na lov bizonů. Jsou jich tu kolem plná stáda. S jídlem snad problém nebude. Jen ať se nerozzuří a neušlapou nás.

Ha! Všechno dobře dopadlo. Je podvečer a bizoni jsou uloveni. Dokonce i materiálu jsme sehnali dostatek, alespoň na zahájení stavby. Ale řeknu Vám, byl to boj... sháněli jsme informace o nalezištích surovin od jedné staré, trošinku pomatené indiánky. Aby nám řekla, kde suroviny seženeme, museli jsme se učit a přeříkávat jí nesmyslná indiáská zaklínadla a básničky... ale podařilo se. Teď jsme všichni připraveni začít budovat!

Útok chřestýšů

Prohnaná prérie! Konečně se zadařilo postavit prvních pár metrů železnice, když jsme narazili na zrádné indiánské území. Nešlo ani tak o ty indiány jako o to, že stavba byla projektována suchou pouští plnou "neviditelných" chřestýšu. No a co se nestalo... samozřejmě několik znás uštknuli. Nemohli jsme kumpány nechat napospas dravým supům, každý z nás má při budování železnice nezastupitelné místo. Stavba byla tedy zastavena a my jsme se vydali hledat protijed.

U indiánských šamanů jsme sháněli prapodivné ingredience na lektvar, který nás měl údajně vyléčit. Seznam přísad vypadal dost zvláštně, starý indiánský recept ale nakonec fungoval. Poté, co jsme ho na ohni uvařili a vypili, všichni jsme se vyléčili! Sláva, závod o propojení východu se západem pokračuje. Zítra nás čeká stavba dalšího úseku.

Stavba skrz indiánské území

Stopy po otravě uštknutím jsou pryč a stavba železnice slibně pokračuje. Dost těsně zatím vede společnost obchodníka Kolaloka "Transamerican Express", vyvážejícího Kolalokovu limonádu na západ. V tuto chvíli to ale nic neznamená, ještě je velká část cesty před námi.

Blíží se další hrozba, železnice vede těsně kolem území nepřátelských indiánů. Museli jsme se proto namaskovat jejich barvami, abychom je zmátli a mohli nepozorovaně převážet materiál skrz jejich území. Chachá, chvílemi nám bylo dost horko, ale převezli jsme je dokonale! Pokračujeme ve stavbě dál.

Zítra se vydáváme na průzkum ještě nezmapovaného území do okolních míst.

Nepřízeň počasí

Objevné cesty se nekonaly! Je to tak, stavba železnice byla opět pozastavena! Tentokrát díky silné prérijní bouři. Ta byla bohužel silnější, než jsme čekali. Zuřila vydatně a téměř nepřetržitě celé dva dny! Naštěstí jsme vybudovali tábor poctivě, takže jsme byli v suchu. I zásoby jsme měli slušné, nestrádali jsme.

Abraham Lincoln vymyslel geniální řešení nepříjemné situace. Jelikož jsme nemohli pokračovat v budovaní železnice, sezval všechny soupeřící společnosti k přátelským výměnám vědomostí a zkušeností. Všichni jsme se tedy sešli v hlavní jídelně, která po dobu nečasu sloužila jako herna a kde jsme zápolili ve vědomostních a logických soutěžích. Zlatým hřebem bylo Líšnické Riskuj, Kufr a na závěr i divadelní vystoupení, které někteří z nás secvičili pro pobavení Abe Lincolna, který nás osobně navštívil a podpořil v nepříznivé situaci.

Po dvou dnech nečasu se počasí konečně umoudřilo a začalo svítit sluníčko. Budování mohlo pokračovat. Protože ale náklady na opravy stavby a pořízení zničeného materiálu byly obrovské a neplánované, byli jsme nuceni vydat se na Klondike, kde prý vypukla Zlatá horečka. Doufáme, že se nám podaří získat dostatek zlata pro pokračování v cestě napříč Amerikou. Uvidíme zítra! Konečně nás čeká průzkum okolní pustiny a hledání nosných zlatých žil. Snad budeme mít štěstí... Určitě Vám o tom napíši.

Před svým odjezdem zpět do Washingtonu se s námi Abraham Lincoln ještě zvěčnil do našich kronik a na výsledné umělecké fotografie se můžete podívat v naší fotogalerii.

Focení pro dobové kroniky

Soutěž o propojení východního a západního pobřeží železnicí nabývá na sledovanosti. V celých "Spojených Státech" se nemluví o ničem jiném. Jak jsem již psal, sám Abe Lincoln za námi dorazil, aby se s každou ze soutěžících společností zvěčnil pro místní plátky. Dnes konečně (zásobování a spojení s východem bylo po bouři pomalé) přikládám kopie fotografií, jsme SLAVNÍ!!!

Sever proti Jihu

Proto se cesta za hledáním zlaté žíly rázem změnila na cestu za hledáním podpory zrušení otrokářství. Vydali jsme se do nedalekého města Žamberka, místního centra, kde jsme sháněli podpisy do "Petice za zrušení otrokářství". Nebyl to úkol zrovna jednoduchý, ale místní obyvatelé byli přátelští a nakonec nás svými podpisy podpořili.

Cestou zpět do tábora jsme se všechny skupinky sešli na přátelské utkání v místní specialitě - minigolfu. Vynikající zábava, budeme ji muset přivézt do Evropy.

No a dnes nás konečně čeká ta "Zlatá žíla". Objevili jsme neznámé, slibně vypadající naleziště, tak se mu jdeme podívat na zoubek...

Život zlatokopů

Život zlatokopů asi úplně med nebyl. Každý valounek měli těžce vydřený... nám se ale včera podařilo narazit na pěkně tučnou žílu, informátoři nelhali. Cesta na Klondike se vyplatila, všechny družiny mají opět dostatek prostředků na stavbu železnice. Zlatokopové jsou drsní, ale milí lidé. Rozhodli jsme se s nimi ještě den zůstat, abychom jim pomohli se stavbou mostu přes místní řeku.

Život tady na Aljašce není vůbec jednoduchý. Brzy ráno dorazili do tábora trhovci, kteří zásobují potravinami celou oblast. Za pár písniček, dřepů, bizoního tance (a jiných úkolů...) jsme s nimi vyhandlovali snídani a vydali jsme se stavět již zmiňovaný most. Stavba byla komplikovaná, museli jsme využít veškerých znalostí ze stavby železnice. Chudáci zlatokopové...ještě, že nás tu měli! Společnými silami se nakonec dílo podařilo a každá družina po sobě na Klondiku zanechala krásnou architektonickou památku.

Zlatokopové nám na oplátku odpoledne připravili několik disciplín, kterými se ve volných chvílích baví a "zocelují". Házeli jsme zlatými valounky, lasovali, potrápili svaly při držení plných ešusů vody, jezdili jsme na divokých koních... Někteří zlatokopové dokonce hráli s námi. Respektivě hráli mezi sebou a my si na jejich výkony sázeli. Mohli jsme si tak přivydělat ještě pár dolarů navíc. (Nejzábavnější asi byl hod zlatým vejcem. Vedoucí si ve dvojicích házeli zlatým, ale stále syrovým, vejcem. To se tedy dříve či později o někoho z nich muselo rozbít...;-))

K večeru nám pak zlatokopové ještě připravili cestu s matematickou hádankou, což některým z nás o prázdninách radost úplně neudělalo, ale všichni jsme ji s víceméně správným výsledkem zvládli dokončit.

Nakonec byla cesta na Aljašku celkem fajn. Ale teď rychle zpět na stavbu železnice, ať stihneme termín a obě pobřeží propojíme včas!

Železnice se posouvá na západ

Naši nejstarší dnes vyrazili na dvoudenní pochod vyměřit další plán stavby. Mladší zůstávají v táboře a zásobují družiny materiálem a potravinami. Pomalu nás čeká závěrečná etapa stavby a ta vede přes strmé pohoří Kordiléry. Tam se teprve ukáže čí železnice bude nejlepší a kdo bude nejrychlejší...

Návštěva indiánské vesnice

Dnes se i zbytek tábora, nebo lépe řečeno zbylá většina tábora, vydala na objevnou cestu. Měli jsme vyrazit za našimi staršími a pomoci jim při plánování další trasy železnice.

Výpravu jsme začali úspěšně, podařilo se nám tak trochu nestihnout spoj, který nás měl popovézt několik mil zpět po kolejích. Měli bychom to pak k našim stopařům blíž. Už to vypadalo, že půjdeme celou tu štreku až na místo setkání pěšky - a štreka to byla pořádná, to mi věřte - ale nakonec se nám podařilo objevit dostavník jedoucí oním směrem. Cesta byla zachráněna a nakonec jsme vlastně ani nepřijeli nijak zvlášť pozdě.

Stopaři na nás už netrpělivě čekali se zprávou, že se v plánech další stavby nachází indiánská vesnice. Co teď? Museli jsme jít vyjednávat... Rokování šlo lépe, než jsme čekali. Indiáni byli moc milí, ukázali nám celou vesnici, koně, zbraně,obleky a spoustu jiných zajímavostí z jejich běžného života. Vůbec se nám nechtělo domů, ale čekala nás poslední část nenaplánované cesty.

Do tábora jsme se vrátili až se soumrakem a to i přes to, že tentokrát jsme vlak jedoucí zpět stihli. On byl možná ten soumrak trochu urychlen mírnou průtrží mračen, která nás cestou domů zastihla... Takže hurá zpět do holin a pláštěnek a mokré věci usušit.. Snad se zítra počasí vylepší...jinak to totiž byla super a zajímavá výprava!

Povstání čínských dělníků

Věděli jste, že při stavbě „transkontinentální“ železnice napříč Amerikou se na práci využívalo poměrně velké množství dělníků z Číny? Je to tak. Taky jsme koukali překvapeně…

Do teď to byli loajální pracovníci. Ale co jsme zahájili stavbu posledního úseku přes Kordiléry, začínají si stěžovat a bouřit se. Dokonce snad plánují i povstání. To musíme zastavit dřív, než propukne! Podařilo se nám zjistit místo tajné schůzky jejich předáků. Tam si na ně počíháme a vlákáme je do pastí. Jdeme na věc, jdeme připravovat past…

…CHA, máme je! Lest se podařila, spolkli to jak malinu, povstání nebude! To bude asi tím počasím. Byli vedle z toho nenadálého tepla. Od rána nám konečně svítí sluníčko a je opravdu vedro. Po obědě proto volíme klidový režim a využíváme volný čas k dodělávání zkoušek z tábornických dovedností.

Jejda zkoušky…vždyť já se o nich vlastně ještě vůbec nezmínil. Na počátku naším putováním napříč Amerikou bylo vypsáno deset disciplín, které by měl každý správný „osadník a budovatel“ znát a ovládat. Z nich můžeme během celého tábora skládat u jednotlivých vedoucích zkoušky. Neskládáme je jen tak pro nic za nic, při závěrečné etapě stavby se nám prý budou hodit, říkal A. Lincoln. To jsme zvědaví, jak a kdy… Pravdou ale je, že některé věci jsou docela zajímavé. Učíme se: uzlovat, poznávat kameny, hvězdy, rostliny a stopy zvířat, které můžeme najít kolem nás; poznáváme mapové značky; drátkujeme a samozřejmě nechybí ani pro komunikaci nezbytná Morseovka a hlavně první pomoc. Co kdyby se, nedej bože, něco někomu přihodilo. Teď, koncem tábora, už bychom si s tím poradili.

To jsem ale trochu odbočil od celodenního dění. Tak tedy zpět k odpoledni, teplému a slunečnému. Počasí ideální pro přepravu nitroglycerinu pro výrobu výbušniny na odstřely v Kordilérách. Přeprava musela samozřejmě proběhnout nenápadně a obezřetně. Někteří z nás s ním běželi, někteří se plazili, nakonec jsme ale zásoby těkavé látky úspěšně všichni donesli až do tábora. Následně na to propukla obrovská vodní bitva, všichni proti všem - tedy hlavně všechny děti proti kterémukoliv vedoucímu. Na nikom ze zúčastněných nezůstala nit suchá. Takže jsme opět skončili mokří… tentokrát ale zcela dobrovolně a po chvilce nís sluníčko zas osušilo.

Železnice je dokončena!!!

Je to tady, jdeme do finále! Zbývá už jen zlomek cesty k cíli, k nekonečné slávě…kdo z nás první propojí východní pobřeží se západním? Soutěž je stále dost vyrovnaná.

Dnes nás čeká poslední etapa stavby, pak bude železnice konečně hotová. Ale ten terén? No nevím, snad se nám podaří už konečně ty prokletý „Kordiléry“ pokořit a dojet na pobřeží včas. Z Washingtonu přišla zpráva, že Abraham Lincoln začíná pochybovat o našich schopnostech. Navíc nám někdo přes noc ukradl velkou část materiálu. Prý nějaký „Billy the Kid“ a jeho banda. Snad tu v okolí řádí a pustoší, co může. Ale my mu ukážeme. Vydáváme se po jeho stopách a dříve či později ho dostaneme. Snažil se po sobě „důkladně uklidit“, připravil na nás několik pastí a slepých cest, ale my ho stejně najdeme…

…a taky že našli. Sice nám to chvíli trvalo, zmátl stopy důkladně, ale dostali jsme ho a máme materiál zpět, to je hlavní! Stavba může pokračovat! Cože? Z Washingtonu akorát dorazil poštovní dostavník se zprávou od Abe Lincolna. Prý vypisuje zvláštní finanční prémii na podporu výstavby poslední části železnice. Tééééda, částka je to pořádná, s tou je vítězství v kapse! Jen jí získat. Dostane jí ten, kdo se první dostane po kolejích zpět až do New Yorku. No tak jedem! Podám zprávu, až se vrátíme…

…všechny skupiny se tedy vydaly na cestu zpět do New Yorku. A můžu Vám říct, cesta to byla opravdu dlouhá a náročná. Nejen díky počasí, které nám opět moc nepřálo, ale také proto, že na nás během jízdy čekalo několik nepředvídaných překvapení. Nejdříve jsme si museli na cestu opatřit zásoby…dostali jsme do ruky pušky a šli jsme střílet bizony. To ještě docela šlo. Pak, aby nás prezident očekával, jsme mu „Morseovkou“ poslali zprávu, že už se blížíme. Poté nás ale cestou zdržely zavalené koleje. Spadla na ně spousta kamenů, které jsme museli nejdříve rozpoznat, abychom věděli jak je nejlépe odstranit. Což kamení jsme odstranili, ale několik „šikovných“ se u toho poranilo a navíc do toho všeho ještě někteří onemocněli…tedy další zastávka a první pomoc. „To je zase výprava…!!!“ Pomohli jsme těm nebožákům, jak jsme uměli, naložili je zpátky do vlaku a jeli dál. Však New York byl už jen kousek. No, a aby toho nebylo málo, tak v New Yorku se nám ještě podařilo zabloudit. Hledali jsme Lincolnovu kancelář, ale kdo se tu v tom blázinci má vyznat! New York se také celý buduje a přestavuje jak o závod, hrůza. Naštěstí nám nějaký místní stařík půjčil mapu, ve které jsme se krásně zorientovali a po neuvěřitelně vyčerpávající cestě jsme konečně dorazili až k Lincolnovi. Už ani nevím, jak jsme dopadli, ale dotaci jsme dostali. Takže cesta, i když dosti strastiplná, nebyla marná a i přes všechny útrapy se vyplatila. Takže rychle zpět a honem dodělat poslední kousek železnice…

…SLÁVA, PODAŘILO SE!!! ŽELEZNICE JE DOSTAVĚNA!!! Jako první propojila kolejemi východ se západem společnost „Golden Line“. Společnost toho bláznivého zlatokopa. Neuvěřitelné, přihlásil se doslova s holou kůží a teď je z něj boháč. Nu komu čest, tomu čest! Ostatní ale také nezaháleli, na západní pobřeží dorazili v těsném závěsu a také byli štědře odměněni. Uznání tedy patří i „East – West Union“ a „Transamerican Express“!!! Na počest všech tří společností pak Abraham Lincoln uspořádal velkolepou oslavu, kde rozdělil ceny a pak propukla hromadná veselice.

Nemůžu uvěřit, že se nám to vážně podařilo…a…že je to vlastně všechno za námi. Dílo je dokonáno, Abraham je spokojený, splnil se mu sen. A nám vlastně také, podařilo se nám to, proč jsme sem přijeli, doznali jsme ocenění a úspěchu a vracíme se domů…už zítra!

Takže „GUD BÁÁÁJ“ Líšnice, uvidíme se „ZASE ZA ROK!“